Každý má o Erasmu asi trochu jiné představy a ty, až se střetnou s realitou, vykrystalizují do podoby, která někoho mile překvapí, pro jiného bude těžko snesitelná. Ale popořadě…
Zařizování
Podat si přihlášku, vyplnit motivační dopis, dát dohromady předměty, taková ta klasika, ale i u té se dá narazit. Musím ještě jednou poděkovat doktorce Bímové za pomoc a ochotu řešit byrokratické komplikace. Bez ní by celá řada studentů vůbec nevycestovala.
Do Vídně se snadno dostanete autobusem - je to levnější než vlak a ty 4,5 hodiny nejsou tak louhá cesta. Hostovská univerzita nám dokonce nabídla, že nás vyzvednou a pomohou ubytovat, což bylo ale ve výsledku komplikovanější, než kdybych kolej hledala sama, ale asi záleží na člověku, se kterým se zrovna potkáte. Z kolejí, které mi přidělili, jsem byla zklamaná - byly na periferii a dražší, než jsme se původně s ubytovací službou dohodli. Rozhodně doporučuji začít je řešit včas, protože rakouská byrokracie je poněkud mocnářská a zdlouhavá :)
Škola
Studovala jsem na Pädagogische Hochschule Wien (PH), protože s Vídeňskou univerzitou naše škola smlouvu nemá. A tady mají pouze bakaláře. Protože v Rakousku můžete na základce (i druhý stupeň) učit i jen s bakalářem. Navíc s bakalářem, který není zakončen státnicemi – to mě vskutku šokovalo. Nepřijde mi to adekvátní. A po odborné stránce mi moji spolužáci nepřišli vzdělaní. Ano, mají spoustu praxe, kterou my postrádáme, ano, mají předměty praktičtěji zaměřené, ale chybí jim klasické vzdělání. A potom chybují, když učí. Hodně.
Jako erasmáci jsme měli nachystaných pár předmětů speciálně pro nás. Kurz němčiny, předmět o Rakousku (Landeskunde), předmět naplněný evropskou vzájemností a multikulturalitou (Welcome Europe) a praxi.
Praxe
Začnu s praxí – ta byla totiž nejpřínosnější. Každý z nás byl přidělen na jednu školu, kde se mu věnoval cvičný učitel. Ze začátku nás čekalo jen pozorování, pak jsme už měli učit. Kdo se na to necítil, učit vůbec nemusel, ale byla by to škoda. Moje kombinace je dějepis – ZSV, ale ani na jedno jsem se necítila v němčině, proto mě přidělili k učiteli, který učil angličtinu a dějepis. Na praxi jsme docházely každou středu (se mnou tam byla ještě Elli, spolužačka z Řecka), do dvou tříd na Neue Mittle Schule – to je jako druhý stupeň, který ale začíná pátou třídou. Měly jsme AJ ve dvou třídách – 1A (páťáci) a 2A (šesťáci) a potom dějepis opět v 2A. K tomu patřila ještě jedna hodina, kdy se cvičný učitel věnoval pouze nám. Návštěvu z PH jsme měly dvakrát – jednou pouze konzultační, druhou už když jsme učily.
Většinou jsme učily s Elli v týmu, což pro mne byla nová zkušenost, team teaching, ale když máte chvilku na to, probrat si strategii, je to výborná věc a na našich 15-20 dětí ideální. Navíc jsme měly „k ruce“ cvičného učitele, asistentku učitele a asistentku pro special needs children. A občas se ve třídě vyskytnul i kluk z civilky, protože v Rakousku je povinná vojenská služba a její civilní náhrada probíhá i ve školství.
O volných hodinách se nám učitel opravdu věnoval, vysvětlil nám, co po nás chce, co se nám ne/povedlo a tak podobně. Skutečně jiný přístup, než když na nás na praxi v Čechách učitelé nemají čas ani o přestávce, protože musí běžet na dozor. Nutno ale podotknout, že jsou za to tito učitelé opravdu dobře placeni. Protože je za praxi neuvěřitelných 6 kreditů (jiné předměty na PH mají i 0,75 kreditu), museli jsme odevzdat docela rozsáhlé portfolio, ale nebylo to nic, co by nešlo zvládnout. Celkově jsem s praxí opravdu spokojená. Měla jsem velké štěstí na cvičného učitele a možnost vyzkoušet si nové techniky.
Navíc jsem si skutečně zažila, co je to práce v multikulturní třídě – z celé třídy byli asi jen dva žáci Rakušáci s rakouskými předky. Zbytek byli buď migranti, nebo děti z migrantských rodin. Některé tedy neuměly ani pořádně německy a musely docházet na speciální kurzy němčiny. Tím, že jsem učila na Neue Mittle Schule zrovna ve Vídni, jsem se totiž dostala doprostřed velkého problému poslední doby – na víceletá gymnázia zde nejsou žádné přijímací zkoušky, stačí jen dobré hodnocení z Volkschule (první stupeň). A to dostane prakticky každý. Proto děti, které zůstávají na „základce“ bývají zpravidla ty méně zdatné, nebo neschopné stíhat výuku v němčině. O to těžší práce pak připadá na učitele na „druhém stupni“.
Erasmácké předměty
Jak jsem již v úvodu zmínila, čekaly nás dva předměty jen pro erasmáky. Landeskunde vedl dr. Bauer, (tímto zdravím, protože umí trochu česky :) ), který se nám snažil přiblížit rakouský vzdělávací systém. Ten zrovna prochází už několikátou reformou, která (dle slov mého učitele na praxi) je snad ještě horší než to, co bylo za Rakouska-Uherska. Jen tak pro ukázku, pokud byste se chtěli zorientovat: http://voieproeurope.onisep.fr/de/files/2012/11/autriche_de1.jpg
Další náplň předmětu byly rakouské a vídeňské dějiny a reálie států jednotlivých studentů. Taková ta „prezentační klasika“. Zároveň předmět fungoval jako naše „třídnické“ hodiny.
Předmět Welcome Europe byl zaměřen na interkulturní spolupráci. Osobně mi to nic moc nového nepřineslo a museli jsme udělat další várku prezentací. Většina studentů předmět plnila, protože byl základní předepsaný a bylo za něj hodně kreditů.
Kurz němčiny měl jen dvě úrovně, což byla velká škoda – první jsem absolutně nestíhala, v druhé jsem se kousala nudou. Takže ačkoli se vyučující opravdu snažila, úroveň (za mě) nic moc. Ale zase, ty kredity. Ostatní předměty, co jsme měli s běžnými studenty, byly totiž kreditově hodnocené dost mizerně.
