Na začátek bych chtěla zmínit, že vyrazit na Erasmus asi nikdy nebyl můj sen. Ačkoli jsem člověk, který cestováním tráví převážnou část roku, krásy cizí země poznává ze srdce rád a nové příležitosti vítá s otevřenou náručí a výzvy ležící před ním přijímá s nadšením. Vyrazit na Erasmus? Proboha proč? Během pěti let strávených ve škole mi však přestaly docházet výmluvy a na mysl mi vytanula otázka nová: a proč ne?
Kdy? Jak? Kam? První otázka byla vyřešená celkem rychle – poslední rok studia nedávál moc na výběr. Rozhodovat se ve čtvrtém ročníku pětiletého oboru – good job! Letní a zároveň poslední semestr byl tedy jasnou volbou. Jak? Jakkoli, jsem přeci dobrodruh? Spolužačky byly dva roky předtím ve Švýcarsku, vrátily se nadšené, Eliška tam jede taky, bylo rozhodnuto. A tak jsem teda jela.
V únoru, na den přesně 10. jsme se s Eliškou (spolužačkou) sešly v praze na Florenci. Množství a velikost našich zavazadel se někomu mohly jevit nepřiměřené či přehnané, kdekdo mohl nabít dojmu, že jedeme do země, která je snad i Bohem zapomenutá. Jelikož jsme však zvyklé být připravené na cokoli, neponechaly jsme nic náhodě. Když se totiž řekne slovo Švýcarsko, vyskočí mi v hlavě alarm s červeným majáčkem, který na mě křičí – DRAHO! Přála bych vám vidět naši zásobu řízků.
Už od začátku jsem věděla, že budu umístěna do rodiny, se kterou jsem se měla ještě před svým příjezdem dohodnout na podmínkách a doladit detaily pobytu zde. Byla jsem ubytována u paní v nejlepších letech (52) , jménem Christa. Bydlíme, jak jsem se později dozvěděla od místních, v jedné z nejbohatších částí Gallenu – Rotmontenu. Věru, místo je to opravdu krásné. S příjezdem mé maličkosti má rázem útulný čtyřpatrový dům celé tři obyvatele. Christu, psa Noru a mě. Bylo mi přiděleno nejvyšší patro, kde mám svou „pracovnu“, ložnici a koupelnu. Na záchod musím do přízemí, což v noci není úplně med. Ale to je jediná piha na kráse. Všechno je jinak naprosto skvělé. Se svou domácí si rozumím, psa beru na procházky, seznámila mne s celou rodinou. Nemohu si stěžovat. Jídlo si obstarávám sama, občas si uděláme společnou večeri. Dostala jsem vlastní klíče, bylo mi řečeno „používej, co potřebuješ a když budeš něco potřebovat, klidně se zeptej“. A tak si tu spokojeně žijeme.
Do školy jezdíme do nedalekého Rorschachu. Celý název školy je Pädagogische Hochschule St. Gallen, což je trošku matoucí, nevadí. Zde navštěvujeme třídu - International Class 2014. Musím zmínit, že krásnější budovu a zajímavou historií bychom si mohly přát jen těžko. Však také letos slaví 150. výročí. Gratulace! Ve třídě je nás celých 8 kousků a náš mezinárodní kolektiv se skládá ze zemí: Česká republika, Estonsko, Španělsko, Nizozemsko, Švýcarsko. K tomu máme téměř každý přiděleného svého „Buddyho“, který je nám při ruce, když potřebujeme s něčím pomoci a se kterým většinou pracujeme v tandemu. Když to tedy všechno posčítáme, je nás občas i 14. To už, jako počet na jednu třídu, zní trochu líp. A společně se tu nejen učíme, ale vytvořily jsme takový kolekti, kdy spolu rády strávíme i čas mimo školu, posedíme u vína či vyrazíme na výlet. Jestli jsme si přály, aby to bylo dobré, pak je to ještě lepší.
Ve škole, ve městě, na úřadech - všichni jsou velmi milí, ochotní, vstřícní - superlativy bych mohla přihazovat hodiny. Takové učitele, jací jsou tady, bychom si přály také. Všechno tu probíhá v naprosto klidné a přátelské atmosféře, nikde nevznikají hádky či problémy. Úsměvy ani pozdravy se tu zkrátka nešetří – jsou to jediné věci, na kterých nešetřime ani my. A že se tu můžeme považovat za Mistry Škudlíky!
Rozvrh je sestaven z různých předmětů, nesmím opomenout nedílnou součást - Exnernal Days – dny, kdy vyrážíme po Švýcarsku, poznávat nová místa. V rámci školy. Co víc si přát.
Roztomilé městečko Rorschach se nachází přímo u Bodamského jezera. Píši jezera, ale familiárně mu říkáme moře. Až ho uvidíte, pochopíte proč. Je to místo, kam za slunečného dne po škole vyrazíte s přáteli, sednete si na břeh a dlouhé hodiny jen zasněně hledíte do dály vstříc nadějným vyhlídkám. A i kdybyste tam seděli každý den, ten pohled se neomrzí.
A neomrzí ani Švýcarsko. Je to země krásná, ba přímo nádherná. Země mnoha možností, krav, sýrů a vůně čerstvě posekané trávy. Jsem ráda, že jsem se rozhodla ji poznat víc. Jsem vděčná za možnost, že jsem dostala šanci strávit tu čas, poznat nové lidi a užít si tu 4 měsíce. Nepopírám, že je to pravděpodobně nejdražší země, jakou jsem kdy navštívila, ale s tím nemohu nic dělat. Bylo by krásné mít proststředky na to, jet kam chceme a nekoukat na to, že když se pojedu podívat do hlavního města, budu jeden měsíc jen o vodě. Když už tu člověk je, měl by toho využít, protože druhá taková šance se už asi nenaskytne. Ale myslím, že i s málem, co máme si dokážeme náležitě užívat ten čas, který tu máme.
Nezbývá než říct díííky .. díky za dobrodružství.
Ahoj
