Učitelé jsou hrdinové, kteří by měli vydělávat milion dolarů za rok! Tato slova nejsou má vlastní, vyřkl je John Oliver, britský moderátor komediálního pořadu LastWeek Tonight. Jeho myšlenka trefně narážela na zkušenosti široké veřejnosti s domácím vyučování v době pandemie Covid-19. Já s ním nemůžu než souhlasit. Lidé i politici ve světě tuto skutečnost již pochopili. Ve skandinávských zemích se povolání učitelů těší velké prestiži. Stejnou váhu vzdělání a vzdělávání přisuzují i ve Švýcarsku, kde jsem měl možnost jeden semestr studovat. Na následujících řádcích Vás zkusím přesvědčit, proč je povolání učitele nejdůležitější na světě.
V lednu 2024 jsem se vrátil z půlročního studijního pobytu programu Erasmus+ ze švýcarského Sankt Gallenu. Můj pobyt byl krátký, berte proto prosím následující text s rezervou, ale intenzita zážitků a mého nadšení se nelehce popisuje. Doteď jsem plný dojmů. Prožil jsem období, kdy se mi otevřely oči. K pedagogickému studiu mě před pěti lety dovedl můj zájem o tělesnou výchovu a geografii. Po maturitě jsem strávil rok studiem politologie v Innsbrucku, vlastně půl roku, druhý semestr jsem v podstatě nechodil do školy, namísto ní si užíval místní přírodu. Učil jsem lyžovat, běhal a jezdil na kole po horách. Následně jsem se z mnoha důvodů podruhé zapsal na dvouobor Tělesná výchova a geografie se zaměřením na vzdělávání na pražském FTVS a Přírodovědecké fakultě. Oba obory mě zajímaly, říkal jsem si, že studium bude zábava, budu dělat co mám rád a školu vystuduji bez větší námahy. Že bych se viděl v roli kantora na střední škole říci nemůžu. Po absolvování bakalářského studia jsem se přesunul na pedagogickou fakultu do Liberce. Tam jsem zamířil zejména z důvodů bližší geografické polohy k horám. Nevoněly mi ani změny, které probíhaly a stále probíhají na FTVS. Celý přesun na sever jsem však neměl nijak více promyšlený. I tady v Liberci nejsem v mnoha věcmi spokojen. Výjezd na Erasmus do Švýcarska tak byl mimo jiné únikem. Motivovala mě nová oblast, jiná perspektiva na pedagogickou disciplínu a oprášení zapomenutého německého jazyka. Semestr v zahraničí předčil všechna má očekávání. Jsem nadšený z celého fungování země, která se rozlohou i počtem obyvatel může s Českem srovnávat. Školský systém mají od základu nastavený tak, aby připravil děti na budoucí povolání. K čemu jinému by také měl sloužit?
Rád bych znovu zdůraznil, že instituce školy by, zejména, měla připravit děti na budoucí povolání a jejich hladké zařazení do fungující a prosperující společnosti. Pro zdravé fungování prosperujícího státu je tedy dobré školství základním předpokladem. Právě škola totiž připravuje budoucí pracovní sílu. Zajišťuje jejich kvalifikaci a současnost. Odpovídající výdaje na školství tedy řadím po boku těch na fungování demokracie a suverenity stáru k nejdůležitějším. Školou přeci projdou všichni zdravotníci, vojáci, automechanici, stavaři, ale i architekti, lékaři, zpravodajci, cukráři a inženýři. Na základě schopností, dovedností a zkušeností ze školy se pak rozhodnou, které povolání je pro ně to pravé. Kterou práci budou v životě dělat.
Zkusím Vám stručně přiblížit fungování švýcarského vzdělávacího systému. Hrubé obrysy tamního konceptu vzdělávání snad trefím správně. Zaměřím se na přechod ze základních do středních škol. Systém je řízen na kantonální úrovni a může se ve 26 samosprávných celcích lišit. Následující, avšak obecně platný příklad je z kantonu St. Gallen, kde jsem svůj pobyt strávil. Stejně jako v Česku je i ve švýcarských kantonech povinná školní docházka nebo doba vzdělávání ukončena po devíti letech. Švýcarský systém zahrnuje šest let primárního vzdělávání (Primarschule) na které navazují tři roky první fáze sekundárního vzdělávání (Sekundarstufe I – Sekundarschule nebo Realchule). V průběhu tohoto období čelí děti, jejich rodiče a osoby za vzdělávání zodpovědné (škola) těžkou volbu. Rozhodují se, jestli budou pokračovat na obecné gymnázium (Mittelschule), odborně zaměřenou střední školu (Fach- Wirtschaftsmittelschule) nebo se vyučí (berufliche Grundbildung). Druhá fáze sekundárního vzdělávání (Sekundarstufe II) trvá zpravidla tři nebo čtyři roky. Z mého pohledu nejzajímavější je fungování učilišť (berufliche Grundbildung). Žáci totiž klasickou školu navštěvují pouze jeden nebo dva dny v týdnu. V ní se věnují jak obecným předmětům (matematika, němčina), tak předmětům oborovým. Zbylé tři nebo čtyři dny tráví ve firmách, kde se učí zvolenému povolání. Jednotlivé místní firmy každý rok vypíší seznam pozic a příslušné počty učňů, které jsou ochotny vzdělávat. Firmy jsou tak přímo zapojeny do edukace svých budoucích zaměstnanců! Systémově dokážou hbitě reagovat na nároky pracovních pozic, případně vývoj a poptávku trhu. Motivací jim je přímá výchova nastupující generace. Ta zase vidí, co je v práci potřeba, mají „jistotu“ zaměstnání a návdavkem přímý kontakt se zavedeným, fungujícím prostředím firmy i trhu. Od zaměstnavatele navíc dostávají výplatu, se kterou se učí hospodařit.
Na tohle těžké rozhodnutí, které fakticky formuje jejich další profesní dráhu, se děti připravují v průběhu tří let prvního stupně sekundárního vzdělávání (Sekundarstufe I). Nápomocna jim samozřejmě je škola. Jedním z povinných předmětů je totiž tzv. BO (berufliche Orientierung – orientace v pracovním světě). Průběh předmětu BO je zprvu věnován sebepoznávání, aby se studenti dokázali rozhodnout a najít pro ně správnou cestu pracovním životem. Následně se žáci seznamují s nabídkou konkrétních profesí v regionu a navštíví specializované poradenské centrum (BIZ), které může v případě rozličných obtíží pomoci. Dalším krokem je výuka správného postupu při žádání o pracovní pozici. Tedy proces psaní motivačních dopisů, vyplňování náležitých formulářů, psaní životopisu, trénink telefonátů a pracovních pohovorů. Poté si žáci sami domluví jednodenní návštěvy podniků, které je zaujaly. Děti absolvují mnohdy pět, deset a více tzv. Schnuppertage načež si zvolí firmu, kterou požádají o „zkušební týden“. V průběhu zkušebního týdne blíže poznávají firmu, její prostředí i vybranou pracovní pozici. V dalším kroku žádají firmy oficiální cestou o důvěru. Snaží se je přesvědčit o svých kvalitách v nabité konkurenci, tak jako to chodí ve „světě dospělých“. Celý proces řeší mladiství mezi 14. a 15. rokem, což je pro nízký věk mnohdy kritizováno. Zároveň však existuje celá řada záchranných mechanismů i mimoškolských programů, které mohou s volbou pomoci, usnadňují důsledky nevhodné volby nebo řeší další specifické případy.
V českých kruzích se pravidelně objevuje debata o potřebě výchovy nové elity společnosti. Naposledy jsem ji zaznamenal v podcastu Insider Michala Půra a Tomáše Jirsy po zveřejnění výsledků hodnocení školství jednotlivých zemí od agentury PISA. Z hodnocení vyplynulo, že české školy na tom nejsou v porovnání s dalšími zeměmi Evropy valně s jednou výjimkou – víceletých gymnázií. Oba moderátoři se následně shodli, že elity se rodí právě na tomto typu škol a je záhodno je podporovat. S nadsázkou řečeno nechat všechny studovat na gymnáziu. Dle mého názoru jde o mylné pochopení pojmu elita. Člen takové skupiny je myslím expert ve svém oboru. Člověk mající hluboké a rozsáhlé znalosti a dovednosti ze svého odvětví, který je dokáže aplikovat a zhodnotit v praxi. Je schopný svou odbornost propojovat s dalšími oblastmi a nahlížet na problematiku z nadhledu, v kontextu. Švýcarská zkušenost mě v tomto pohledu utvrdila. Jejich vzdělávací systém je takzvaně dvojný. Ve zkratce nabízí ke každému akademickému titulu profesní ekvivalent, na který se samozřejmě příslušnou odpovídající dobu studuje. Tomuto pojetí odpovídá i velký počet dětí (až 70%), které volí vyučení se určité profesi namísto obecnému vzdělání na gymnáziu. Rád bych, aby všeobecná náhled české společnosti hodnotil jednotlivce (mimo povahových vlastností) právě na základě jejich oborové expertízy. Tu ostatně dosáhneme vždy jen jednou cestou. Neutuchající dřinou.
Mám pocit, že ve Švýcarsku se nad fungováním školství zamysleli od konce. Jasně vytyčili cíl – zapojit jednice do fungování společnosti a dělají všechny kroky pro to, aby ono zapojení proběhlo hladce a efektivně. Myslím, že i přímá spolupráce firem na výchově a výuce má smysl. Menší celky, které operují podle stanovených rámců, tzn. nepodléhají centrálnímu drobnohledu mají lepší možnost reagovat na rychle se měnící svět. Systém nepůsobí těžkopádně a zkostnatěle. Tento princip je myslím obecně platný. Nakonec diktátorsky řízený režim je zpravidla flexibilnější v provádění změn než demokraticky řízený stát. Chtěl bych však uvést, že demokracie je pro mě zásadní a základní hodnota, rozhodně nepropaguji absolutistické režimy. Zejména pak na nejvyšších pozicích, jakéhokoliv uskupení, které má dalekosáhlé konsekvence. Podobný problém budeme s velkou pravděpodobností řešit v blízké budoucnosti s nástupem AGI, ale to je na jinou debatu. Komplexitu, těžkopádnost i jistou prodlevu kolosu jako je školství si myslím uvědomuji, zároveň bych se však při chystaných změnách nestyděl opsat fungující mechanismy a zavést je i v naší kotlině. Minimálně obdoba modulu, jako je BO, jakýsi úvod a průvodce pracovním světem v době, kdy na děti nečíhají nedozírné důsledky, má věřím své místo v každém vzdělávacím systému. Sám jsem si jeho potřebu neuvědomoval a na předmět se zapsal spíše ze zvědavosti. Nyní však vidím i v tomto aspektu fatální rozdíl. Úplným závěrem bych chtěl ještě jednou zopakovat, že školství a vzdělávání jsou tou nejdůležitější položkou z receptu na blahou budoucnost. Do rukou učitelů, kteří s dětmi tráví velké množství času přijdou snadno ovlivnitelná stvoření. Nutnost vést je vzdělanými, zodpovědnými lidmi, kteří nastolují aktuální a důležitá témata je společným zájmem rodičů, dětí samotných a obecně řečeno všech, kteří na Zemi (v Česku) plánují nějakou tu dobu pobýt. Učitelé by měli být náležitě motivováni, ohodnoceni, a hlavně informováni o důležitosti své profese. Mají totiž neobyčejně velkou zodpovědnost. Zdravé školství je odpovědí na všechny současné i nastanuvší problémy, zdravé fungování státu i zářnou budoucnost a rozvoj.
P.S. Kdyby vás zajímaly reálné informace o průběhu a fungování semestru na PHSG, tak si přečtěte příspěvek Terezy Korvasové. Plně s ní souhlasím, navíc je napsaný tak pěkně, že si tom můžu nechat jenom zdát. Děkuju PHSG, Liberci – zejména paní Jandejskové a všem zúčastněným, neměly to se mnou jednoduché. Miluju Erasmus, jeďte prosím všichni.
