Erasmus v Bologni: Jak shrnout pět měsíců života do jednoho článku (spoiler: nejde to)
Přemýšlím, jak vůbec začít. Shrnovat pět měsíců života do jednoho blogového článku je jako snažit se nacpat celou pizzu do jedné z těch pidiboxů na take-away. Prostě to úplně nejde – a i když se snažíte, vždycky vám nějaký kousek vyčuhuje.
Ale pojďme to přeci jen zkusit.
Když jsem se rozhodovala, jestli na Erasmus vyrazit, byla jsem šíleně ve stresu. Měla jsem pocit, že dělám životní rozhodnutí – a co když to nebude ono? Co když to nezvládnu? Co když... No a teď? Teď, o několik měsíců později, které utekly rychleji než espresso na italském baru, tu sedím a píšu tuhle esej. A víte co? Udělala jsem to. A udělala bych to znovu. Hned.
Itálie je totiž úžasná. Nejen kvůli počasí, architektuře nebo jídlu (o tom ještě později), ale jednoduše hlavně kvůli Italům. Lidé jsou tu přátelští, usměvaví a otevření. Navíc je tu všechno pomalejší – v tom nejlepším slova smyslu. Nikdo nikam nespěchá, nikdo na vás netlačí, každý si užívá přítomný okamžik. A já si říkala: Jo. Takhle se má žít. Není náhoda, že se říká, že Italové umí žít. Protože oni to fakt umí. A dost dobře.
Další kapitola? Italština. Krásný, zpěvavý jazyk, co se vám vryje do uší hned první den. Nemůžu říct, že bych po pěti měsících ovládla jeho gramatiku – ale zato mám seznam slovíček a frází, které bych sice rozhodně nepoužila na hodině italštiny, ale věřte mi, hodí se.
A teď k jedné z největších kapitol: jídlo. Bologna je vyhlášená jako la grassa – „tlustá“, a ne, není to urážka. Je to pocta. Jídlo tady? Mamma mia. Čerstvé těstoviny, lasagne, tortellini, mortadella, pizza, gelato… Nechci být dramatická, ale tohle je ráj na zemi. Ale buďme upřímní – po měsíci už vám ty těstoviny lezou i ušima. A tehdy přijde první záchvat stesku po svíčkové.
A škola? Musím říct, že mě italský univerzitní systém celkem mile překvapil. Všechno je volnější. Na semináře povinně chodit nemusíte, všechny materiály jsou k dispozici online, nikdo vás nikam netlačí. Italové nemají ani daný počet kreditů, co musí za semestr nasbírat. A teď pozor: oni nemají státnice. Jo, čtete správně. NEMAJÍ. Trochu nefér, že?
A víte co? Bologna je taky strategický bod. Florencie? Hodina vlakem. Verona? Dvě. Moře? Ani ne hodinka. Stačí mít víkend volný a najednou jste na pláži nebo v galerii plné renesančního umění. A věřte mi – budete mít volno. Tady se fakt nežije s nosem zabořeným v učebnicích (a pokud ano, děláte to špatně).
Noční život? Absolutní top. Italové rozhodně nejsou ranní ptáčata. Do baru jdete o půlnoci, domů o třetí – a ještě potkáte někoho, kdo teprve vyráží ven. Ať už je to aperitivo v centru nebo klub na kraji města, nudit se tu nebudete.
Jedna věc, co vám ale může trochu zkazit začátek je bydlení. Najít něco dostupného, v centru a ideálně s normální koupelnou, je tak trochu kovbojka. Doporučuju hledat s předstihem, nedůvěřovat podezřele levným inzerátům a pokud možno, řešit přes ověřené skupiny. Jinak vás to může stát hodně nervů (a peněz).
A teď to nejdůležitější: Erasmus je vždycky hlavně o lidech. Je úplně jedno, kde jste, ale pokud máte kolem sebe skvělé lidi, bude to jízda. A Bologna? Ta ti tohle všechno jen usnadní. Lidi jsou otevření, milí, pořád se něco děje, pořád je co objevovat. Já měla štěstí. A věřím, že ty budeš mít taky.
Závěrem? Udělala bych to znovu. A znovu. A ZNOVU. A pokaždé bych si vybrala právě Bolognu.
Grazie per aver letto e buona giornata!
