Přestože patřím k lidem, kteří se snaží promyslet si předem každý svůj krok (někdy pro jistotu i dvakrát), rozhodnutí vyrazit do Skotska na Erasmus bylo velmi spontánní. A nelituji toho, právě naopak. Ty čtyři měsíce, které jsem strávila v Paisley, určitě patří k těm nejlepším zážitkům, které mám.
I když to pro mě a pro moji kamarádku znamenalo zhostit se role průzkumnic (byly jsme úplně první z TUL, kdo se na University of the West of Scotland podíval), Skotsko bylo od samého začátku volbou číslo jedna. Ptáte se proč? Předně kvůli angličtině – když už tento jazyk studuji, připadalo mi jedině správné vybrat si pro zahraniční pobyt zemi, kde je angličtina mateřštinou. Druhým důvodem ale byla zvědavost, jak v Británii vypadá běžný život, výuka… zkrátka vše, o čem jednoho dne (nejspíš) budu vykládat dětem ve škole. Jsem totiž toho názoru, že některé věci nejde jenom vyčíst z knih, člověk je musí zažít.
A tak jsem si sbalila dva kufry (dva, protože v jednom byla peřina a polštář – pokud se rozhodnete pro ubytování na MyPadu, mějte tohle na paměti) a vydala se vstříc dobrodružství. To na sebe nenechalo dlouho čekat – jak jinak než dobrodružstvím nazvat situaci, kdy i po poměrně dlouhém studiu angličtiny pochytíte tak dvě slova zmonologu popisujícího vaše ubytování? Časem jsem si ale na velmi specifický přízvuk Skotů zvykla a dokonce si do své slovní zásoby přidala pár typicky skotských výrazů a frází.
Než člověk někam vyrazí, má samozřejmě hlavou plnou různých předsudků a mylných představ. Ani já na tom nebyla jinak. Například samotné Skoty jsem si představovala jako nepřístupné, uzavřené lidi, kteří se zajímají výhradně o vlastní záležitosti. Z mé zkušenosti je ale opak pravdou – snad každý se k nám choval vstřícně, přátelsky, a nebál se nabídnout pomocnou ruku, jakmile jsme se my (jakožto cizinci) zatvářili byť jen mírně zmateně.
Stejně k nám přistupovali i samotní vyučující na univerzitě – mluvili a jednali s námi férově a jako se sobě rovnými, upřímně se zajímali o naše názory a snažili se nám vyjít vstříc, jak jen to šlo. To se samozřejmě projevilo v samotných hodinách. Například není vůbec neobvyklé oslovovat tamější vyučující křestními jmény, což třeba pro mě osobně byl aspoň ze začátku velký nezvyk.
Celkově si skotskou univerzitu nemůžu vynachválit. Výuka samotná mi ve výsledku velmi vyhovovala a patří také k těm pozitivním zážitkům. Hodiny byly založené hlavně na diskusích. Často jsme dostávali praktické domácí úkoly (třeba vyzvědět od rodilých Skotů typické fráze nebo ochutnat tradiční skotská jídla typu haggis) a v menších skupinách jsme pak rozebírali naše dojmy, poznatky a názory. Díky takto strukturovaným hodinám jsem se dozvěděla mnohé nejenom o skotské kultuře samotné, ale také o kulturách ostatních studentů, kteří pocházeli z nejrůznějších koutů světa.
Volného času jsem měla dostatek i na cestování. Pokud si dá člověk nějaké peníze stranou (doprava totiž není zrovna levná) a nezalekne se deště, má možnost vidět neuvěřitelně krásná míst. Můžu jedině doporučit návštěvu jezera Loch Lomond, kaňonu Glencoe, měst Ayr a Edinburgh, Isle of Arran, pro fanoušky Harryho Pottera je nutnost zajet k železničnímu mostu Glenfinnan Viaduct a jezeru Loch Shiel… a tak bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho.
I přesto mám ale ještě pořádně dlouhý seznam míst, která bych chtěla navštívit. Alespoň je tu ale důvod, proč se do Skotska, které se stalo na čtyři měsíce mým druhým domovem, vrátit a připomenout si všechny ty nezapomenutelné okamžiky.
